Vítejte v holubníku

Nemám rád dálnice a proto při svých cestách po krajech českých rád používám místní silnice a zkratky. Provoz bývá malý, či žádný, vesničky malebné a v poslední době i hezky upravené, cesta rychle ubíhá. Nejinak tomu bylo dnes, vracel jsem se ze západních Čech a na cestu k domovu jsem se rozhodl použít jakousi silničku III. řádu, dosud jsem po ni nejel.

Cesta rychle ubíhala, odpoledne se pomalu lámalo do podvečera, když tu vidím, podle značek, že se blížím ke křížovatce řízené světly. Ano, opravdu, zdáli vidím, svítí zelená, nějaké auto projelo, mám to asi 200 - 300 metrů, žlutá a konec. Zastavuji před světly a čekám. Nikdo nikde, červená se uhnízdila na semaforu a zdá se, nechce si to vůbec s jinou se svých kolegyň vyměnit.

Vypínám motor, všude klid, vystupuji, protahuji si záda, rozhlížím se a teď teprve si všímám zvláštností této křižovatky ztracené v polích. Příčná silnice po několika stech metrech končí v jakémsi oparu, uvědomil jsem si, že zanedlouho noc si se dnem prohodí na pár hodin místo.

Slyším vrzavé zvuky a skřpění, otočím se, starší muž vleče jakýsi naložený vozík. "Dobrý den", jdu mu v ústrety, "jakpak to tady dlouho trvá, ta červená, nejsou ta světla rozbitá?", začínám být poněkud nervozní.

"Ale ne, jsou docela v pořádku", vece stařík. "No dobře, ale kdy bude zelená, kdy JÁ už budu mít zelenou?"

"Jednou za život"