Vítejte v holubníku

Úvahy

Co se jinam nevešlo...

Jak jsem již naznačil, jsem tvor poněkud upovídaný. Tyto stránky to jen potvrzují. Snad bude čas sem zařadit mé občasné literární výplody, nebo literární zvláštnosti, ukořistěné z hlubin Sítě.

Dejme přednost uším

(Na tomto místě chci uveřejnit poměrně starý text od Milana Slance, původně psaný pro webzin na gmx.cz. Ten zmizel v propadlišti dějin. Článek je bez redakční úpravy v této reedici.)

Milan Slanec: Dejte přednost uším

Byl jsem vyzván, zda bych nechtěl napsat pár řádek do tohoto magazínu. Po zvážení jsem se rozhodl vyhovět. Do časopisů jsem přestal psát již před lety, poté, co jsem se začal prodejem hifi elektroniky živit, což mě samozřejmě jako recenzenta automaticky diskvalifikovalo. Za tu dobu jsem získal řadu zkušeností, dobrých i špatných, ledacos jsem pochopil, jindy jsem pochopil, že něco nepochopím nikdy.
Pokud moje útržkovité poznatky budou někomu připadat zajímavé, budu tomu rád. Pokud ne, stěžujte si u editora tohoto magazínu.

Chtěl bych jenom zdůraznit, že za tyto řádky nebudu nijak odměněn - ani materiálně, ani finančně, ani ve formě mimořádně shovívavosti ke mnou dováženým výrobkům, ocitnou-li se zde v testu. úzkostlivě se rovněž budu snažit, aby tyto řádky nemohly být napadeny jako nepřímá reklama, či snaha s někým se osobně potýkat. Získáte-li dojem, že takové snahy z textu vystrkují růžky, rozhodně to nebude úmyslné - čtení mezi řádky však nemohu zabránit.

Dále uváděné názory jsou moje, subjektivní. Mám je vyfutrované nejen vlastními zkušenostmi, ale i přečtením stovek hifi časopisů britské, americké, německé a francouzské provenience. Drze si troufám tvrdit, že v tomto směru mám na naše poměry zkušenosti dosti bohaté - jazyková vybavenost mezi českými hifi recenzenty není příliš veliká a na spočítání těch, kteří jsou schopni si bez slovníku přečíst a plně pochopit zahraniční test, by mi asi stačily prsty jedné ruky, maximálně obou.
Odtud bych se odpíchnul a pokusil se zformulovat některá úskalí časopisových testů z hlediska jejich vypovídací hodnoty a "objektivity" pro čtenáře. Myslím si, že žádný test není opravdu objektivní, někdy mám dokonce pocit, že čím více se některý recenzent svou objektivností zaklíná, tím méně se lze na jeho posudek spolehnout. Faktorů, které objektivnost testů ovlivňují, je nespočet a pokusím se alespoň některé pojmenovat.

--------------------------------------------------------------------------------

Recenzent je jenom člověk se svými zvukovými preferencemi, tj. se svou představou "jak to má hrát", se svými posluchačskými zvyky a oblíbenou hudbou, se svými poslechovými zkušenostmi, se svou poslechovou místností, se svými přístroji, na nichž testuje, se svými předsudky o jednotlivých značkách, se svými přáteli, kteří jsou často různě do branže rovněž namočeni, výjimečně bohužel i se svými ekonomickými zájmy. Souhrn těchto faktorů výrazně ovlivňuje osud testovaného přístroje i přes sebeupřímnější snahu recenzenta podat o něm to nejobjektivnější svědectví.

Než začnu tyto faktory podrobněji rozebírat, zmínil bych se o odvěkém sporu mezi zastánci subjektivních testů, tj. kdy recenzent dostane přístroj do známého prostředí, obvykle domů, a je mu ponechán dostatek času, aby si jej mohl osahat, vyzkoušet v různých konfiguracích, prostě jej zažít, a objektivních "grupáčů", neboli skupinových testů. "Dostatek času" v českých podmínkách představuje většinou jeden i několik týdnů, v zahraničí, zejména v USA, i několik měsíců. Zastánci tzv. objektivních testů vyžadují poslech několika konkurenčních komponentů v jedné prostoře, na jedné aparatuře, obvykle za účasti několika osob, které se individuálně vyjádří a z jejichž názorů je poté zpracována nějak syntéza. V ideálním případě by se dle objektivistů mělo jednat o tzv. slepý test, což znamená, že recenzentská jury neví, který přístroj kdy poslouchá (obvykle za nějakou plentou). Oblíbené jsou i přepínací krabičky, které umožňují prakticky okamžitou změnu poslouchaného přístroje, bez nezbytné přestávky na překabelovaní, ovšem za cenu obvykle markantního zkomplikování trasy signálu. Tento způsob by měl teoreticky zamezit vlivu popsaných subjektivních faktorů.

Z mého tónu jste asi vytušili, k jaké skupině se sám řadím - mezi přesvědčené subjektivisty. V souladu s mým názorem byly tyto "gruppen" testy, zejména dražších high-endových přístrojů, v drtivé většině zahraničních časopisů zcela zavrženy, neboť jejich vypovídací hodnota byla shledána mizivou. Například v USA jediný "nesubjektivní" časopis, Stereo Review, je hifistickou veřejností řazen spíše kamsi mezi inzertní plátky. Před několika lety udělal americký Stereophile zajímavý pokus tím, že skupinový test se stejnými reprosoustavami i recenzenty v průběhu dvou dnů čtyřikrát opakoval(reprosoustavy vždy v jiném pořadí). Výsledky byly zcela tristní a nebylo z nich možno učinit žádný závěr. Pořadí z jednotlivých seancí se u všech recenzentů propastně lišily, včetně takových extrémů, kdy tutéž bednu stejně recenzent jednou zařadil na samou špici, podruhé na samý chvost pelotonu. Zoufalý šéfredaktor nakonec přidělil soustavy jednotlivým recenzentům domů, aby zpracovali běžné subjektivní testy. Proč k tomu došlo? Stereophile vysvětluje, že na neznámé aparatuře, v neznámých prostorách, které mohou být akusticky zcela odlišné od těch, na jaké je člověk zvyklý, ztrácí recenzent jistotu - svůj referenční (ve smyslu ne nejlepší, ale zažitý) zvuk, s nímž může porovnávat. Ztráta těchto "jistot" vede k určitému stresu, chybí uvolněnost a pohoda, typická pro poslech doma. Dalším faktorem je poslechová únava - reprosoustavy testované na počátku byly vždy hodnoceny daleko výše, než ty, na něž se dostalo v závěru seance. Výběr hudby nemusí každému vyhovovat. Testovací aparatura může k některým soustavám zvukově sedět lépe, než k jiným. Totéž kabely, atd., atd. Rozsáhlá analýza těchto a dalších poznatků vedla Stereophile k zavržení skupinových testů en bloc.

Extrémem "objektivního" srovnávání je to, co se občas provozuje v některých studiích - A/B srovnávání dvou komponentů, pokud možno na hudební sekvenci trvající několik vteřin. Často se takto dokazuje, že nějaký drahý přístroj (CD přehrávač, zesilovač) není o nic lepší, než jeho daleko levnější protivník. Ujišťuji vás, že jakýsi rozdíl zaznamenáte, ale po desátém přepnutí demonstrátorovi raději potvrdíte, cokoli chce slyšet. Vyvrcholením bývá okamžik, kdy k faktickému přepnutí nedojde, dvakrát za sebou hraje tatáž sestava. Poté je recenzent vyzván, aby charakterizoval rozdíly.

Zblbělý nešťastník začne cosi breptat ke všeobecnému gaudiu přítomných, kteří mají konečně důkaz, že co recenzent, to nahluchlý idiot a podvodník. Sám jsem zažil, že uznávaný odborník, pyšnící se tím, že z výsledků měření pozná přesně, jak přístroj bude hrát, a nemusí jej k tomu ani slyšet, byl vystaven obdobnému srovnávání dvou zesilovačů, které se svojí koncepcí a z ní vyplývajícími parametry podstatně lišily. Odborník, znaje velmi dobře úskalí A/B srovnávání, vydržel z obavy před blamáží kličkovat několik desítek minut, než si zjistil (kradmým pohledem na prokabelování), který zesilovač je který. Pak ovšem ten, jenž podle jeho názoru byl zkonstruován špatně, razantně odstřelil a přesně odhalil, v čem všem hraje nesprávně.

Subjektivní test ve známém prostředí umožňuje soustředěný poslech delších(!) hudebních pasáží, vybraných recenzentem na základě toho, že je zná prakticky zpaměti, ví přesně o náročných místech, kde se slabiny komponentů odhalují. Testuje se ve známém akustickém prostředí, na známé aparatuře. To znamená, že jedinou proměnnou je chování právě zkoumaného komponentu a patrné změny oproti standardnímu zvuku sestavy recenzenta mohou být snáze identifikovány i popsány. Subjektivní test dává prostor k experimentování s dalšími komponenty řetězce i kabely tak, aby zkoumaný přístroj se mohl předvést v nejlepším světle. Pak lze začít dělat závěry.

Vím z vlastní zkušenosti, že zejména při posuzování zdrojů signálu zprvu zdánlivě nenápadné rozdíly s postupem času získávají mimořádnou váhu, která může být ilustrována rozdílem mezi tím, kdy si při poslechu znuděně přitáhnete noviny, a tím, kdy navzdory neodkladné nutnosti odejít sedíte jak přibiti na kraji křesla a nedokážete se od hudby odtrhnout.

Zvukové preference. Asi byste byli šokováni, kdyby nějaký časopis dal stejný přístroj k otestování dvěma recenzentům, z nichž každý má jinou představu o tom, jak to vlastně má hrát. Univerzální názor neexistuje a ten, kdo vám bude tvrdit, že právě jeho přístup je ten správný a všeobecně akceptovaný, jen potvrzuje své zbytnělé ego. Mezi dvěma extrémy je řada mezipoloh. Na jedné straně jsou vyznavači parametrů, považující za kardinální naměřené hodnoty přístroje. Po změření přístroj krátce poslechnou a v nejednom případě napíší, že slyší přesně to, co si myslí, že dle měření by měli slyšet. V jejich testech je rozsáhlá část věnována technickému popisu přístroje a výsledkům měření, zvuk je obvykle odbyt jednou či několika větami typu lepší basy, horší basy, z nichž je těžko něco usuzovat. Tito lidé vidí svůj ideál v zesilovači s výkonem minimálně několika set wattů na kanál, se zkreslením v řádu tisícin procent, atd. Obvykle poslouchají s hlasitostí na doraz, reprosoustavy tedy mají mít zatížitelnost rovněž mnoha set wattů a bez basového reproduktoru o průměru alespoň 300 mm již z definice nemohou správně hrát. Elektronkové přístroje kvůli svým horším měřeným parametrům prakticky nemají šanci. Na opačné straně spektra jsou milovníci elektronkových triodových zesilovačů v jednočinném zapojení. Jejich pozornost je upřena na kvalitu středů, jež jsou pro ně jediným frekvenčním pásmem hodným pozornosti. Naměřené hodnoty je naprosto nezajímají, výkon 10 wattů na kanál vyvolává pochybnosti, zda není přehnaně vysoký a na úkor zvuku. Technický popis komponentu je zredukován na minimum, v rozsáhlém hodnocení zvuku je rozpitváno několik referenčních nahrávek akustické hudby. Text se hemží prostorem, dýcháním, magickou hmatatelností interpretů, krystalickou transparentností a podobnými termíny. Představa tranzistoru v nich vyvolává pocit nezvladatelné fyziologické reakce. S určitou blahosklonností jsou ochotni tolerovat nejlepší lampové konstrukce v dvojčinném zapojení ("push-pull"). Reprosoustavy jsou hodnoceny hlavně z hlediska, zda na ně 10 W stačí, či ne.

Samozřejmě trochu přeháním. V českých luzích a hájích je zástupců první skupiny poměrně dost, hlavně ve starší generaci recenzentů. Triodový "single-ended" enthusiasmus k nám zatím prakticky nedorazil, proto se většina našich, zejména mladších, recenzentů názorově pohybuje někde mezi oběma extrémy, se sklony tu k pravici, tu k levici - což považuji za přirozené a normální.

Posluchačské zvyky, oblíbená hudba, poslechové zkušenosti, poslechová místnost, přístroje, na nichž se testuje. Všechny tyto faktory jsou vzájemně provázány a ovlivňují do značné míry osud recenzovaného přístroje. Můžete poslouchat v místnosti malé či velké, přetlumené či naopak nezatlumené téměř vůbec. Vaše místnost se může díky nevhodnému tvaru vyznačovat schopností zdůraznit basové frekvence, někdy až k dunění, nebo může být osvědčeným požíračem basů (sádrokartonové či dřevěné obklady, plovoucí podlahy).

Dispozice místnosti umožňuje instalaci reprobeden jen ke zdi, či jen do volného prostoru. Jste zvyklí poslouchat v "realistické" hlasitosti, tedy fortissimo symfonického orchestru nebo rockovou kapelu v úrovni 115 dB, nebo milujete noční poslech s hlasitostí staženou na minimum. Jste milovníkem výhradně akustické komorní hudby a jazzových komb, nebo grandiózní symfonické hudby, či heavy metalového nářezu, nebo pořádného techna. Jste pravidelným návštěvníkem koncertů živé hudby a máte přesnou představu, jak to v reálu hraje, nebo jste na koncertě v životě nebyli a vaše představa správného zvuku by asi každého muzikanta udivila. Hrajete doma na integrované přístroje od japonského výrobce spotřební elektroniky, nebo jste vlastníkem prestižní pětisetwattové aparatury od americké světoznámé značky a dvoumetrových soustav, anebo máte velmi drahý třicetiwattový "lampáč" a pár referenčních monitorových dvoupásmovek. Tak. Jmenujte komponenty, které stoprocentně vyhoví všem těmto různým podmínkám bez ztráty květinky a vždy se budou chovat špičkově. Máte pravdu, v praxi se hledají velmi obtížně. K tomuto faktu je třeba přihlížet, chcete-li si vybrat přístroj na základě testu.

Zejména u reprosoustav přistupují rovněž neustálé diskuse o správné poslechové vzdálenosti od orchestru, kterou mají soustavy reprodukovat, t.j. kterou jejich konstruktér považuje za optimální a na niž je naladil. Většina recenzentů (těch seriozních) se shoduje, že jedinou relevantní hudbou k posouzení kvality či realističnosti zvuku komponentu je hudba akustická, zejména ta, jež byla nahrána v přirozeném akustickém prostředí, ne uměle smíchaná na mixážním pultu. Jedině u akustické hudby můžete proti reprodukci postavit vlastní poslechovou zkušenost s realitou. Vzdychání nad dokonalou prostorovostí syntezátorové hudby je jen poklonou mistrovství techniků, kteří nahrávku "vyráběli", s reálem nemá nic společného.

Dobře tedy, akustická hudba. Na koncertě můžeme být na "bidýlku" sto metrů od orchestru, můžeme sedět v patnácté řadě, v první, nebo také v orchestřišti přímo mezi nástroji. Je jasné, že jednotlivé akustické vjemy se budou propastně lišit. Čím budeme od orchestru dále, tím více bude akustika sálu převažovat nad autentickým zvukem nástrojů - pokles vyšších frekvencí, difúzní lokalizace, kulatý, rolující bas. Čím blíže se dostanete k orchestru, tím více budete vnímat syrový zvuk nástrojů - a ten dokáže být, což vám každý muzikant potvrdí, velmi průrazný, někdy až tvrdý a agresivní. Zejména se však vyznačuje úžasnou mikro a makrodynamikou a harmonickou bohatostí, které jsou do značné míry zodpovědné za pocit "reálnosti" reprodukovaného zvuku. Osobně bych asi větší důležitost přisuzoval mikrodynamice, neboť makrodynamika je na všech záznamových médiích bez výjimky ořezána. Jaký typ akustiky považuje recenzent za správný? To ví jen on sám. Ale podle něj bude posuzovat testované reprosoustavy, jejichž tvůrce může mít o stejné věci představy diametrálně odlišné.

S tím souvisí i přesnost lokalizace, o které se do omrzení píše i u nahrávek, které žádný přirozeně prostor neobsahují.

Sednete-li si do kavárny a budete poslouchat malé jazzové kombo, troufám si říci, že žádnou superpřesnou chirurgickou lokalizaci nepostřehnete. Naopak budete mít pocit, že zvuk kapely vás zcela obklopuje, že se v něm přímo koupete. To je podle mě jeden z kardinálních rozdílů mezi reálem a reprodukční kopií. Zvuk velkého symfonického orchestru budete vnímat přímo fyzicky, jeho úžasnou energii, barevnost, reliéf. Že byste však "lokalizovali" klarinety metr od fléten si dovoluji pochybovat. Na rockovém orchestru jste vystaveni masážní zvukové stěně dané rozmístěním a kombinací olbřímích reprosoustav a výstupem z mixážního pultu, jakákoliv "lokalizace" je zcela vyloučena. Snad s tím souvisí i mnohokrát v testech opakovaně konstatovaný vjem, že subjektivně realističtější pocit prostorovosti vám poskytne dobrý gramofon proti CD a "lampáč" proti "tranzistoráku", i když např. přeslech mezi kanály u nejlepších přenosek dosahuje stěží 40 dB. Ve srovnání i s nejlevnějším CD přehrávačem je to hodnota samozřejmě směšná . Slyšel jsem tranzistorové monobloky, které hrají naprosto placatě a "pravolevě", slyšel jsem "lampáče" s jediným síťovým trafem, jejichž zvuk ve vás vyvolává dojem, že ne vy jste se přemístili na koncert, ale že hudebníci zmaterializovali ve vašem pokoji. Ale slyšel jsem i elektronkové monobloky, které akusticky vytvářejí dojem rozplizlé sirupovité melasy, nebo naopak příkladně transparentní a vzdušné tranzistoráky s opravdu trojrozměrným přednesem, navzdory jedinému síťovému trafu. Čím to je, jak se to dá změřit? Nevím. Z přeslechu mezi kanály, z procenta zkreslení, z rychlosti přeběhu nebo z jiného měřícího zaklínadla se to, podle mého názoru, předem určit nedá.

I když odbočuji od původního tématu, neodpustím si opět se trochu otřít o vyznavače měření. Polemiku na toto téma samozřejmě jen vítám. Jsou lidé, přisuzující kardinální důležitost proměření přístroje, jehož výsledky by měly vyčerpávajícím způsobem definovat kvalitu komponentu. Výsledky měření pro ně předem determinují kvalitu zvuku. Po proměření vám budou tvrdit, že jasně slyšeli nárůst zkreslení z 0.005 na 0.01% při snížení impedanční zátěže, pokles frekvenční charakteristiky o 0.2 dB na 20 kHz, ztrátu kontroly v basech, je-li činitel tlumení menší než 1000, či rozmazání lokalizace, je-li přeslech mezi kanály menší než 100 dB. Jejich platinové uši jim jenom závidím. To vše je jím na první poslech patrné při poslechu reprosoustav, které mají frekvenční charakteristiku v akustické komoře srovnanou do intervalu +- 3 dB, ale v běžné poslechové místnosti díky odrazům a stojatým vlněním, spíše do +- 10 dB, reprosoustav, jejichž zkreslení u nejlepších konstrukcí dosahuje několika desetin procenta, v basech však obvykle mnohem více. Studují obdélníkové signály, rychlost přeběhu, ale neberou v úvahu, že prakticky žádná soustava na světě nedokáže obdélníkový signál přehrát tak, aby vůbec připomínal obdélník - sám jsem slyšel asi jediné soustavy, jejichž výrobce tvrdí a dokumentuje, že obdélníkový (i když dosti deformovaný) signál zreprodukují - mé pocity z nich byly velmi rozporuplné. A veškerá tato měření se provádějí na statickém, sinusovém signálu, tedy takovém, který se v hudbě prakticky nevyskytuje. Některé časopisy již přišly na to, že parametry, zejména zesilovačů, je nutno zkoumat na dynamickém, komplexním a v čase proměnném signálu, simulujícím hudební signál (viz např. Stereophile). Problém je v tom, že takováto měření jsou podstatně náročnější na čas a zejména vybavení, a interpretace výsledků těchto měření, tedy jejich přepokládaný zvukový efekt, není jednoduchá a jednoznačná. Nevím o nikom v této republice, kdo by takto kvalitní měřící aparaturou disponoval. Zdůrazňuji, že vůbec nechci popírat důležitost měření nebo tvrdit, že z měření nelze nic o zkoumaném přístroji vyčíst. Naopak. Tvrdím ale, že ucho vnímá a je schopno perfektně zpracovávat aspekty zvuku, které prostě měřením nepopíšeme. Setkal jsem se i s argumentem, že nemá cenu diskutovat např. o pojmu rozlišení (detailnost, transparentnost) reprosoustav, protože to nejde měřit a tudíž jakákoliv debata na toto téma ztrácí smysl - žádné rozlišení prostě neexistuje.

Ještě že tito experti nehodnotí například vína - chuť neumíme jednoduchým způsobem změřit, proto nic takového neexistuje a všechna vína jsou stejná (folianty plné chemických vzorců by se asi dokázaly i s tímto popasovat, ale miliony nevědeckých oenofilů se již po staletí spoléhají na subjektivní vlastnosti chuťových pohárků ochutnavačů).

Znovu se ještě vrátím k měření ve Stereophilu. Ne že bych považoval tento časopis za neomylnou bibli high-endu - nejednou jsem na základě vlastní zkušenosti nemohl s hodnocením Stereophilu plně souhlasit. Myslím si však, že jejich měření, ať se týká čehokoliv, jsou ze všeho, s čím jsem se kdy setkal, nejserióznější, nejkomplexnější, technicky perfektní a díky dlouhodobé konzistentnosti umožňující zajímavé konfrontace. Probíhají vždy nezávisle na subjektivním testu recenzenta a nejsou vykládány všeználkovským stylem "hraje to takhle, protože to takhle měří". K interpretace výsledků redaktoři přistupují jen v těch případech, kdy určité měření vysvětluje nějakou zvláštnost zaznamenanou při subjektivním poslechu, nebo naopak, když měření je v přímém rozporu se subjektivním hodnocením. Pokud opakovaně poslech tento rozpor potvrdí, Stereophile explicitně připustí, že jsou věci mezi nebem a zemí, které se měřením postihnout nebo vysvětlit prostě nedají.

Uzavřu tuto první část svého přemýšlení radou, kterou dávám každému svému zákazníkovi. Testy v jakémkoliv časopise mohou sloužit jen jako vodítko při výběru. Rozhodujícím kritériem při nákupu mohou ale být jen vlastní uši.

Milan Slanec, 1999

Komentáře

Grafický výstup Zvukový výstup
Vložte antiSPAMový kód!
Zrušit
 

nach oben