Vítejte v holubníku

Jak vlastně poznáme, že ubíhá čas? A nemám na mysli, že to uděláme jako každý, že se podíváme na hodinky. Nějak jinak. Abychom fakticky viděli tu pomíjivost v pravém slova smyslu.

Můj táta - dej mu Pánbůh věčnou slávu - měl celkem zajímavý příměr,  když poslouchal muziku na magnetofonu.

Byl to výrobek firmy Grundig TK23, na tehdejší dobu velmi slušný přístroj. "Jak se převine pásek z jedné cívky na druhý, to je hodina a půl času pryč", říkal často. Tenkrát jsem byl ještě malý a 90 minut pro mne byla nepředstavitelně dlouhá doba...

Čas běžel, magnetofon odešel do věčných lovišť, a já už si fakt nepřipadám (tedy většinou) jako malý kluk. Měřím 175 cm, to fakt není málo, že? Ale vzpomínky na časovou definici si občas připomenu.

Střih do dnešní doby: Máme nového vážného strašáka, koronavirus (květen 2020). Je to dva měsíce, co jsme museli - alespoň valná část nás všech - velmi drasticky změnit své životy. Je to doba krátká, nebo dlouhá? Říká se, že ve stáří čas běží rychleji, protože se situace opakují, ze života se stává možná trochu rutina. Zatím nemám ten pocit, i když tyto poslední dva měsíce docela utekly. Jak je to dlouho, co bylo ráno za okny -10 stupňů a my museli topit?

Ale tím jsem - jak mám ve zvyku - odběhl od tématu. Někdy mám takovou touhu, něco vracet, něco dodatečně změnit, ne navždy, ale jen na chvíli, pro ten pocit. Stálo by to za to? A jak bych tu "chvíli" měřil? No přeci bych si pustil magnetofon a pozoroval, jak se převíjí pásek z jedné cívky na druhou. A možná bych si ještě k té "chvíli" vyposlechl nějakou pěknou muziku. To by bylo něco!

Ale - doba je moderní, muziku posloucháme z mobilu, z paměťových médií a tak vůbec. A vůbec se přitom nemusí nic točit. Možná se čas tolik neunaví, když už nemusí točit magnetofonem...a co jich na světě muselo být... to musela být makačka...jasně...a proto tak hrooozně letí!