Skip Navigation LinksHome > Holubník > Úvahy > Vůně meduňky
Skip Navigation Links.

Vůně meduňky

Povídka od Lubomíra Mojzese

Vůně meduňky

Pršelo a já se toulal po nábřeží a sledoval odlesky blikajících světel na vodní hladině, které svoji pulzující řečí odrážely okolní zvuky.

Byla zima. Zastavil jsem se u kiosku a koupil si doutník. Zahřmělo a já v ten okamžik procitnul a zjistil že mám na sobě jenom lehký plášť. Límec jsem si vyhrnul až nahoru a střásla mně zima. Byla tma. Jenom světla aut se odrážely na mokré silnici a házely prasátka do výkladních skříní. Odkudsi ke mně doletěla vůně jablkového koláče. Potáhl jsem z doutníku...

Vzpomněl jsem si že vždy měla ráda jablkový koláč, obzvláště s teplým čajem bez cukru a se špetkou skořice. Stejně ji voněly i její tmavé, na krátko střižené vlasy. Bylo už pozdě a já věděl že jsem jí měl tehdy říct, jak ji mám rád. Potáhl jsem z doutníku a zjistil že zhasnul. Připálil jsem si a opřel se o studené a mokré zábradlí. V jemném dýmu jsem ji uviděl, jak seběhla dolů ze schodů a vlasy se jí krásně natřásaly. Přiběhla dolů, objala mne a já sem cítil tlukot jejího srdíčka a její dech na mé hrudi. Měla ráda když jsem jí hladil po vlasech. Pak se podívala na mne a těm krásným očím bylo smutno že přicházím tak pozdě. Usmála se...

Doutník opět zhasnul. Už to není co to bývalo. Kvalitní zboží se dnes sežene čím dál hůř.

Prodavačka kytek právě balí svůj krámek a já se dívám jak odnáší velikou vázu s růžemi

dovnitř. Je deset hodin. Pomyslel jsem si, že jí nezávidím to věčné stání na slunci a dešti pro výdělek který ji sotva pokryje náklady na nájem. Zrychlil jsem krok a zavolal na ni aby mi ještě prodala pár růží. Koupil jsem tři žluté růže, jen tak, bez ozdob. Poděkovala a zamkla dveře.

Žlutá barva růží měla ve světlech kandelábrů mysticky jantarovou barvu...

Tehdy mně pozvala dál a nabídla meduňkový čaj. Měl jsem radost, mám tuze rád meduňkový čaj. Voněl, a já jsem svíral hrníček v dlaních a díval se na ní, jak zalívá pro sebe. Měla radost že jsem tam, a já cítil velikou pohodu a krásný pocit že tam k ní patřím. Sedli jsme si a usrkávali horký čaj a já věděl a cítil že bych nechtěl aby to bylo někdy jinak...

Pořád lilo jako z konve a já třímal v ruce ty růže a najednou jsem zjistil že mi trny rozedrali kůži na dlani. Světla v dálce pomalu slábla. Utřel jsem si krev z dlaně a vzal růže do druhé ruky. Zahodil jsem zbytek doutníku a kouknul na hodinky. Bylo půl jedenácté večer...

Měla ráda modrou barvu. Vždy jsem věděl že žlutá se k modré hodí. Její modré zvonečky v kuchyni jakoby cinkaly píseň, když kolem prošla. Byly roztomilé. Vždy jsem měl nutkání je převěsit od největšího po nejmenší. Jo, modrá je hezká barva. Koukám na ty žluté růže a vím že modrá váza by jim moc slušela...

Byla mi zima. Dostal jsem velkou chuť na silný a horký meduňkový čaj. Připravovala ho vždy s láskou. Moc jí vždy záleželo na tom, aby mi chutnal a mně vždy moc záleželo na tom abych ji to mohl dát najevo. Nerada se semnou loučila. To tehdy její krásné oči ztratily jiskru a já věděl, že je smutná. Nemohl jsem tenkrát nic dělat. Jenom si ji na chvíli přivinout a dát jí tak najevo, že o ní moc stojím a že jednou nastane den, kdy neodejdu. Měl jsem rád její vůni po Bulgari. Mísila se s vůní čaje, který tam byl vždy cítit, a dohromady to vzbuzovalo ve mně dojem něčeho velice křehkého a velice důležitého, co je potřeba respektovat a čemu je potřeba rozumět...

Odřená dlaň mne štípala od dešťové vody a já pořád koukal na malou zástavbu domků, kde svítila o tomto čase pouze dvě okna. Bože to je let, ani nevím jestli jsem tady dobře.

Vždy měla ráda spousty kytek a ráda je zalévala. Rozhlédl jsem se po okolí a zrak mi padl na jedinou předzahrádku s krásnými tůjkami a velkou skalkou. Zastavil jsem se.

Přemýšlím, jestli je to ten pravý zvonek. Jsem zkřehlý a tak položím prst na zvonek a chvíli ještě váhám, když poté dvakrát nakrátko stlačím tlačítko...

Déšť padal s okapů po řetězu do malého kanálku a cvrlikal jako tisíce rozbitých sklíček.

Tůjky se vlnily ve větru a kapky deště kolem nich vytvářeli aerosol, který připomínal něco jako ochranný štít. Lampička nade dveřmi svítí jemně oranžovým světlem a občas blikne – to kvůli bouři, která je tady všude kolem...

Slyším klapnutí zámku a otočím se, když v ten okamžik uvidím jak její oči, malinko poznamenané stopami času, se usmějí. Stále nakrátko ostříhaná, ale už ne tak tmavá jako kdysi. Je to přeci už nějaký ten rok. Podala mi ruku a jemně nabídla abych šel dál. Uvařila jsem meduňkový čaj, řekla. Nemohla přitom vědět, že přijdu. Zvonečky v kuchyni byly uspořádané od největšího po nejmenší a všude voněla meduňka míchající se s vůní jejího parfému. Posaď se, řekla a dala mi dlaně na mé ruce, a její oči upřeně se dívající na mně, se tajemně hnuly a řekly, abych tentokrát neodcházel. Já jsem si sundal promočený plášť a věděl jsem že tentokrát už neodejdu.

Vzala růže, přivoněla, usmála se. Spolu se slovy děkuji, přinesla modrou vázu.

Usrkl jsem si z čaje a ucítil, že k ní patřím.

Copyright Petr Holub, všechna práva vyhrazena. Kopírování fotografií a textů na jiná média s vyjímkou hyperlinků s uvedením autora a WEBu zakázáno.